Proč chodíš do práce?

Budík zvoní. Vstávání s pocitem, že noci jsou kratší a kratší. Oblékání se popaměti, čištění zubů, možná snídaně, možná až za pochodu. Nastartování auta – ach ta baterka, nebo nástup do tramvaje s úpěnlivým modlením se ve volnou sedačku k dospání deficitu. Samozřejmě, už jen madlo a noha stěží pět centimetrů od nohy sousední postavy, která se kymácí v rytmu pražců pod koly vozidla. Příští stanice PRÁCE.

Jsou vám pocity výše popsané až povědomě blízké? Každý z pěti ze sedmi dnů vašeho týdne začíná podobným rituálem? A výsledkem je, že následujících 8, 10 či 12 hodin strávíte v příští stanici (rozuměj: práci).

Zamýšleli jste se někdy nad tím, co vás nutí ráno zaklapnout budík a jít do práce? Jaké právo vám v 21. století nařizuje se tam dostavit? Bude to asi měsíc, kdy mi kamarád položil tehdy nevinnou otázku: „Proč chodíš do práce?“ Podotýkám, že tehdy jsem byla zaměstnankyně v IT firmě, ne v první, ale od dob studií jsem pracovala bez jediné pauzy. Já neodpověděla, ani na nevím jsem se nezmohla. Nejsmutnější je fakt, že já jsem odpověď skutečně neznala. Snad nějaký automatický pocit povinnosti, který do mě vtiskly společenské normy. Nemáme ale žít podle norem nás samotných?

Uplynul měsíc. Přečetla jsem pár knih, vedla pár vážných i nevážných debat. Dál chodila do práce. Proč? Norma. Hodně se toho změnilo a mění. Vždyť nic netrvá věčně, jedinou trvalou věcí je změna. Rozhodně netvrdím, že položená otázka odstartovala změnu v mém dalším životě. V našich životech se stane mnoho věcí a všechny s nějakým důvodem. Jen ho mnohdy v tu danou chvíli nevíme, nevidíme.

Než budu pokračovat o změnách, vrátím se zpět k původnímu tématu. Tím je důvod, proč chodíme do práce. Zajímalo mě, jak bude reagovat mé okolí na tuto otázku. Proto jsem si připravila malý dotazník a ponechala jsem možnost volné odpovědi. Pro jeho snadnější zpracování jsem ale potřebovala výsledky modifikovat do několika kategorií. Zvolila jsem následující:

  • baví mě to (můžu se tam realizovat, super kolegové, těším se),
  • musím (morálka, povinnost),
  • baví, ale potřebuji i tu obživu (na prvním místě bylo, že respondent je v práci rád/a, přiznával však nutnost obživy),
  • musím, ale baví mě to (prvně povinnost, ale připuštění, že respondent tam je vlastně rád/a),
  • pro peníze (zmínění jen finančních důvodů),
  • ostatní (nepřemýšlím nad tím, práce šlechtí člověka).

Kompletní výsledky dotazníku si můžete prohlédnout níže.

Na základě genderové nevyváženosti (pohybuji se prostě mezi běžkyněmi a ne běžci) a různorodého počtu respondentů ve věkových kategoriích nelze mluvit o žádných hlubokých myšlenkách a závěrech.

Přesto stojí za povšimnutí, že asi dvě třetiny dotázaných do práce chodí z nějaké povinnosti, nutnosti peněz (ano, někteří dodávají, že je to i baví, ale nebylo to na prvním místě v odpovědi). Potěšena jsem, že téměř všechny dotázané jejich práce baví. Gratuluji, to jste na tom lépe, než jsem před týdnem byla já.

A nyní zpět ke změnám.

První mé hlubší zamyšlení přišlo při četbě knihy Debordelizace hlavy od Ivo Tomana. Budu citovat:

V práci stráví lidé většinu svého produktivního života. Nyní se vás zeptám: „Jste šťastní v práci? Také byste raději někdy onemocněli, než abyste šli do práce?“ Kdyby byla nemocenská stejně placená jako práce, většina lidí by raději trpěla nějakým zdravotním problémem, než aby se „otravovali“ v práci. Co je to za zvrhlost? Dobrovolně si vybrat jako obživu to, co nemáte rádi! Neříkejte, že to nemůžete změnit! To je jen výmluva – utkvěla představa neschopných. Otrokářství přece už bylo dávno zrušeno, nikdo vás tam násilím nedrží.

Otrokářství bylo zrušeno, nikdo vás tam nedrží. Ano, tato věta mě provázela každým krůčejem na tomto malém skalisku, kde se nyní nacházím. I při cestě do práce mi zněla v uších, zejména pak v pondělí. Marně jsem stále hledala odpověď, proč dělám něco, co mě nebaví, co mě zraňuje (můj boj s klimatizací by vydal na další článek). Až jsem ji překvapivě našla v další knize – Bohatý táta chudý táta od Roberta Kiyosakiho. Opět zacituji:

“Život si s námi všemi pohrává. Někteří to vzdávají, jiní bojují. (…) Nebo jestli jsi člověk, který nemá odvahu, vzdáš to pokaždé, když do tebe život strčí. Jestli jsi tento typ člověka, celý život budeš brát bezpečné, dělat správně věci, šetřit na nějakou událost, která nikdy nepřijde. Budeš mít spoustu přátel, kteří tě budou mít rádi, protože jsi takový hodný dříč. Strávil jsi život bezpečnou hrou, konáním správných věcí. Ale pravdou je, že jsi měl strach riskovat. Chtěl jsi opravdu vyhrát, ale strach z porážky byl větší než vzrušení z výhry. Hluboko uvnitř, ty a jenom ty víš, že jsi za tím nešel. Vybral sis bezpečnou hru.“

Tučně jsem poznačila věty, které jasně odrážely mé tehdejší já. Takový hodný dříč. Jak jen mi to připomíná školní projekty. Konání správných věcí – ano, zavděčit se všem a přitom vlastně ve výsledku nikomu.

Ne, nebudu rozebírat své myšlenkové pochody. Měla jsem jen snahu poukázat, že mnohdy děláme věci, aniž bychom věděli proč. Navíc tyto věci vnímáme jako ty nejsprávnější, že to tak musí být. Koná se správná věc, hraje se bezpečná hra. Otázka je, zda jsme šťastní? A co je to vůbec štěstí? Já tvrdím, že je to jen nastavení vnitřní mysli, nezávislé na vnějších okolnostech. Ale to by bylo povídání zase na někdy příště.

A ptáte se, co je závěrem? Dneska je můj druhý den v životě, kdy jsem oficiálně nezaměstnaná. Píšu oficiálně, já to tak nevnímám. Riskuji? Ne, já kráčím za svým cílem-snem, jen jsem musela opustit svou komfortní zónu.

Aby ale nedošlo k nějakému nedorozumění, já rozhodně nenabádám k houfnému dávání výpovědí, nebo dokonce se stát dlouhodobě nepracujícím. Já si vážím práce, i vás, pracujících. Ale já chci dělat tu, co mě naplňuje, co mě baví. Protože jen když já budu spokojená, můžu dělat svět kolem sebe bohatším.

Přeji tedy všem, aby věděli, proč dělají to, co dělají (nemyslím jen pracovně). Přeji všem, aby hráli tu hru, co hrát chtějí. A také děkuji těm, co mi pomohli v tomto mini experimentu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *