Růžová alegorie

U besídky ve chvojí rostlo růžové poupě – jemné, citlivé na dotek, zranitelné, ale bez trní. Každý, kdo šel kolem, se musel sklonit a přivonět, dotknout se, pohrát si. Někteří zůstali déle, jiní jenom chvíli. Poupátko vždy samým citem rozkvétalo, vůní by se rozdalo, něhou do tmy rozplynulo. Ale každý po čase poupě opustil a zanechal zraněné, téměř zlomené… Uvadalo…

A tak se poupě ptalo okolí, co mu síly stačily: „Proč jen každý se zastaví, chvíli zůstane a zase mě nechá? Proč každý se nejprve usmívá, přivoní, tulí se, přivoní, a pak najednou už mu nevoním a on jde dál?“

I pousmál se bez, rozesmály se pampelišky, snad i ten jetel povyskočil. Nikdo však neodpověděl.

Čas plynul a z poupátka se stávala růžička. Na líbeznosti ji čas neubral. Naopak, krásou oslňovala tak, že jetel se cítil utlačován a cosi pod kvítek si brumlal. Ale opět jen každý se voněl, ve stínu růžičky se slunil, po čase však šel dál…

I znovu růžička se ptala: „Jsem voňavá, jsem milá, všem bych svá kvítka dala, přesto jsem tady u besídky sama. Co jen dělám špatně? Proč jen nevoním provždy?“

A tu znenadání se jetel ozval, snad už samým rozčílením ze stávající situace: „Pořád si jen naříkáš, na všechny se usmíváš, hned taješ a div ti květy samou péči nepadají. Buď taky růží trnitou, mysli na své trny, svoji vůni. Byť to ty, kdo tady kvete.“

I růžička se zamyslela a uznala, že na tom pravdy něco bude. Více stáhla své lístky k sobě, utlumila svoji záři. Více nyní byla sama sebou, více si vážila svého já. Už nekvetla pro okolí, nerozdávala se vůní pro všechny. Prvně se voněla pro sebe, prvně ona, potom oni…

Opět se k ní skláněli, chválu pěli, jak ještě zkrásněla a cela se rozvila. Až však jednou k ní zalétlo z okolí: „Však jasně, že je sama. Taková pyšná růže, uzavřená do sebe. Nemá citu a vůně pro druhé, ta se nerozdá pro svůj květ. Kdo by chtěl vonět k ní navždy…“

 

Tak růže nešťastná teď byla a světu ještě méně rozuměla. Vždyť být pro druhé tady, se zdá být špatné, že prý nejsi svůj a nemáš se rád. Být ale nejprve svůj, mít rád sám sebe, je špatné také, jak se zdáti. Hned jsi sebevědomá odtažitá růže. Kde je klíč k řešení růžového příběhu? A skončí pohádka šťastným koncem?

Je toto ale pohádka? A má konec? Není konec jen na každém z nás… A proč dáme na názor druhých? Nežijeme pro sebe anebo žijeme pro ně?

A co naše poupátko, růžička či růže? Odpověď ať si najde každý sám v sobě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *